Listopad 2010

27.11.│A day without you is like a year without rain

27. listopadu 2010 v 21:27 | Nikol |  (Ne)žije
♥
Jestli bych měla za posledních pár měsíců najít den, který byl naprosto bez chybičky, byl by to právě dnešek. Šla jsem na sraz lidí z Advíku, kde se zjevil i bráška. Šli jsme do Japashopu, kde do mě bráška hučel at si vyberu něco k vánocům. Nakonec to skončilo tak, že jsem mu koupila dárek já. 

Když jsme vylezly z japashopu, zjistily jsme, že nám zbytek srazu zdrhnul takže jsme zkončily jen já, bráška a jeho žena, Mieko. Společně jsme šly na Karlův most za nějakýma polskýma lolitkama, se kterými měla sraz Mieko. Bavily jsme se s nima anglicky, takže vám může bejt jasné, že z toho byla Nikol vyloženě nadšená. Chvíli jsme si tam tak povídaly a ony šly pak do knihovny a my tři jsme se opět odpojily a zašly na letnou do mcDonaldu. Tam jsme se ohřály a pořádně nadlábly. Povídaly si a bavily se a hlavně se smály. Poté jsme se přemístily o kousek dál do jedné kavárny, kde maj moc dobré francouzské mléko. Mají třeba příchutě jako fialkové, s růžema a já nevim jaké ještě. Já si dala samozřejmě s čokoládou a k tomu ještě jakousi "tradiční čokoládu". To mlíko ve mě zahučelo za chvilku, ovšem ta čokoláda byla jaksi hořká a Nikol moc nejela. Nakonec jsme to s bráškou přirovnaly k-a nebo radši nic.

Pak bráška vyslovil přání, že chce poznat Milého. Tak jsme vymyslely super plán. Vzhledem k tomu, že bylo asi půl páte a Nikol musí být včas doma, tzn. kolem šesté, aby jí nikdo (cituji) nepřepadl a neznásilnil, vykoumaly jsme, že se půjdem ještě společně s Milým podívat na rozsvícení vánočního stromečku na staromáku a ten mě potom odvede domů, aby se mi nic nestalo (vidíte, jak je ten můj Milý milý?) Ovšem zjistily jsme, že stromeček se rozsvěcí v pět, což jsme těžce nestíhali. Takže jsme nakonec jely ještě do Paladia a na stromeček jsme se jeli jen podívat, i s tím Milým.

Cestou do Paladia jsme uviděly jednoho asiata, co se Mieko líbil a dokonce se na ní usmál, takže jsme ho s bráškou stalkovaly a získaly jeho číslo. Když jsme byly metr za ním, nevěřily jsme, že to opravdu uděláme. A pak když jsme měly to číslo, nevěřily jsme, že jsme to opravdu udělaly.

Do Paladia jsme jely proto, že bráška scháněl jakýsi klapky na oči na spaní a do jednoho obchodu, kde maj úžasný naušnice a že mi tam chce konečně koupit něco k těm vánocům. Nakonec si Nikol vybrala náhrdelník, hlavní však je, že mám z krku bráškovo "musím ti koupit něco k vánocům". Mám milého brášku.

Poté jsme jeli na ten Staromák, kde jsme se setkaly s Milým a šli se podívat na ten strom. Mě přijde trošku kýčovitý, ale co. Tam jsme v tom mrazu seděli na jediné lavičce široko daleko a zase si povídali. No a nakonec jsme zkončili zase v mcDonaldu. A pak už se jenom rozloučili, Milý mě doprovodil domů a Nikol se konečně mohla zahřát. Chodit v minus třech stupních po Praze v sítovaných pnčocháčích neni zrovna lahoda. A taky jsem si od Mieko vyškemrala prstýnek s opičkou. Nakonec mi ho teda věnovala, že ho mám k vánocum. Když já jsem úchyl na opičky, to už by jste taky mohli vědět. A perlička nakonec: Nikol už se orientuje v pražském metru, takže jsme se ani neztratili. Dobře, fajn, jednou jsme jeli opačně, ale to mi to Mieko schválila, takže já jsem v tom nevinně! Opravdu!

I just wanna go back in time

21. listopadu 2010 v 19:38 | Nikol |  Její pocity
clock
Edit 23.11.: Jen tak mimochodem, milá maminko, poněkud si nepochopila, co jsem se snažila říct. Já nikde neřekla, že je to tebou nebo tátou, jaký ty Vánoce jsou. ALe tím, jak člověk roste. Prostě chci bejt zase malá holka. A co na tom, že se to nestane, chtít můžu...

Když jsem se dneska procházela s Milým Prahou a viděla ty vánočně vyzdobené ulice a nákupní centra, vzpoměla jsem si na to, jak jsem byla malá a jak jsme tehdy slavili Vánoce. Po celém bytě byla vůně františků a cukroví. Když k nám ještě chodil Mikuláš a dárky nosil Ježíšek, tak z noci z 23. na 24. nám přes noc ozdobil stromeček, vždycky po štědrovečerní večeři jsme šli s tátou odnést babičce babičce kousek kapra a salátu (bydlí ve stejný ulici) a když jsme se vrátili, přes dveře do obýváku už byl vidět blikající stromeček, a když se přišlo blíž, pod ním byli dárky. To Ježíšek je tam nechával, zatímco máma myla nádobí a my s tátou byli u babičky.

Teď už mi to všechno přijde strašně odfláknutý. Včera jsem měla svátek. V rychlosti mi rodinka popřála, pak jsem v rychlosti otevřela dárky, na pěti centimetrech místa na konferečním stolku. Kdo by se s tim uklízel, že. Nedostala jsem ani bonboniéru. Takovej typickej dárek. Cukroví se bude letos kupovat, nechce se nám ho s mámou péct. Na Mikuláše mi bude předána taška s adventním kalendářem, ovocem, ořechama a nějakým pidi-dárkem, ozdobím si svůj mini-stromeček, vyzdobí se byt. Den před Štědrým dnem si ozdobím stromeček velký a na štědrý den po večeři půjde táta k babičce a já a máma rozsvítíme stromeček a dáme pod něj dárky. Pak se to bude hodinu rozbalovat a povídat si o všem možnym. Bez koled. A abych nezapoměla, dopoledne se v rychlosti odbydou moje narozeniny, aby se neřeklo.

Když jsme dneska jeli kolem mojí základky, vzpoměla jsem si, jak na Mikuláše chodili deváťáci po škole a strašili ty malý fa-děti. Kuchařky byly převlečený za čerty a anděly a k obědu nám dávaly čokoládový Mikuláše. Den před vánočními prázdinami se slavili Vánoce ve třídě, přineslo se cukroví a dali jsme si dárky.

Jo, to byli časy. Vždycky se vás lidi ptaj "Kdyby ses mohl/a vrátit v čase, co by si změnil/a?". Já bych nic nezměnila, já bych si to jen všechno prožla ještě jednou...

Show me there's still hope, show me it's not over

18. listopadu 2010 v 21:31 | Nikol |  (Ne)žije
Vanilka
No, jak se mám? Řekněme že úžasně na hovno. Mám se skvěle, zároveň na hovno. Ve škole se těžce bavim. Ono je velmi zábavné, sledovat Milého jak žárlí na své spolužáky. Hehe. Oni jsou tam na mě všichni takový hodňoučký a maj mě rádi. Ale to tu nebudu popisovat, mohli byste si myslet, že jsem vám zpychla. Jen jsem si začla uvědomovat, že jsem holka  a trochu toho začala zneužívat. Víte, ono se to na škole plný chlapů celkem hodí. Proč myslíte, že mám jedničku z tělocviku, hm?

A proč se mám na hovno? Těžko říct. Já fakt netuším. Jen mám chuť se na všechno vykašlat. Možná je to kvůli tý napjatý atmosféře co vládne doma. Naše zajmá jen co bylo ve škole. Nic víc, nic míň.

Přemejšlim, že se jim do toho Béčka fakt nakýbluju. H2O (říďa) řikal, že by to nebyl problém. Když oni maj na polovinu věcí jinýho učitele. A já mám ráda naši češtinářku. A matikářky pytlíčky. A profesora na PVY hlášky o Microsoftu. Já fakt nevim. Proč jsem tak nerozhodnej člověk?

Hmm...kdybych měla zhodnotit všechno, co se v poslední době děje...nic není tak, jak jsem si to představovala...

Action failed, file not found. Press any key to continue.

12. listopadu 2010 v 16:56 | Nikol |  (Ne)žije

autumn
Hmm...*přemýšlí co napsat* nooo...v neděli u mě spí Kairi. Jak jí znám, zabere mi PS3 a bude pařit FFXIII až do noci...to se někdo má když má odmaturováno a nemusí do ústa-školy. Což mi připomíná, že včera byly třídní schůzky. Se svejma čtyřma trojkama, jednou čtyřkou a čtyřma dvojkama jsem v nadprůměru třídy...hehe. Polovina neprospěla. A blondýna (pravděpodobně) odchází. Docela mě to i mrzí. Ale já se stejně asi za chvíli přemístím do Béčka, takže..s věřili by jste tomu, že pojedu na lyžák? Já, ta, která prohlašovala že už na ty dvě zahnutý traverzy nikdy nevleze? Ono, já to vlastně dodržím. Budu jezdit na snowboardu. Pokud se chcete pobavit jako ještě nikdy, jeďte se mnou. To bude podívaná.

Krátký článek co? To jen aby jste nemohli říct, že vás neprudím se svým životem. Až se mi bude chtít, napíšu vám o našem učiteli na POS (počítačové sítě) a o elektronu s ocáskem...

With every move I die

7. listopadu 2010 v 17:41 | Nikol |  Její pocity
me? sarcastic? noooo.....
Abych vám nějak objasnila těch pár výkyvových článků. Když jsem si našla Milého, byla jsem fakt šťastná. Všechno bylo fajn, ve škole fajn, doma fajn a jako bonus jsem si našla přátele a Milého. Ale to bych to nebyla já, kdyby se něco neposralo, že. A to je v tomto případě můj vztah s maminkou. To, že má problém s tim, že jsem venku od nevidim do nevidim bych ještě pobrala (i když to byla ona, kdo mi vždycky vyčítal, že jsem celý dny doma a vyprávěl, jak ho museli v osum večer nahánět domu apod.) Ale to, že mi vždycky říkala, jak k ní můžu bejt upřímná, jak se jí můžu svěřit s každým problémem a pak mě tak jednoduše odpálkuje, mě teda naštvalo. Jo, dobrý, to že mi tu jednu věc opakuje pořád dokola taky ještě pobírám, že má prostě strach. Ale když za ní dojdu, s tim, že chci prášky a pak se jí nesměle zeptám, jestli mě musí ta doktorka prohlížet (bojim se toho, a sakra hodně, ale o tom jindy) a ona na mě skoro začne křičet, že musí, že se s tim musim smířit a tak, mě docela zamrzelo. Ona ví jak se toho bojim. A já chápu že mě prohlídnout musí. Ale tak nějaký vlídný slovo na uklidnění by jí snad nezabilo, ne? Třeba i to ohraný Bude to dobrý by mi stačilo. Já vim že moje problémy můžou připadat někomu naprosto dětinské, zbytečné a já nevim co. Ale já neměla zrovna jednoduchej život a ty šrámy na duši už se nezahojí. A s každou blbostí se to jenom prohlubuje a já už mám prostě pocit, že je toho moc...

Ale teď něco pozitivního. Školu zvládám skoro bez učení (jo, propadám z dějepisu). Mám přátele, úžasný přátele. A Milého. On je fakt skvělej. Víte jak já jsem nedůvěřivej člověk ale u něj mám prostě pocit, že mu můžu věřit. Je na něm vidět, že mě má fakt rád. Napsala bych vám to sem všechno, ale to bychom tu byli dlouho a stejně vim, že vás to všechno ani nezajmá. A netvrďte, že jo. Zas každou podrobnost vědět nemusíte, že.

It's always the same

5. listopadu 2010 v 17:41 | Nikol |  Její pocity
...a zase jsem ta špatná já, že...

Tell me what I'm not supposed to know

3. listopadu 2010 v 21:16 | Nikol |  Její pocity
ff
Nechtěla jsem to sem psát kvůli podezření, že můj blog zná máma. Ale teď už je mi to fuk. Stejně jí to asi za chvilku řeknu do očí..

Já jsem byla k mámě vždycky upřímná. Teda vždycky ne. Taky jsem měla to svoje období nesnášim-svoje-rodiče. Naštěstí mě to asi po roce přešlo. A od tý doby jsme s mamkou byly v pohodě. Měla jsem vytyčený určitý pravidla a když jsem je dodržela, všechno bylo ok. Nedokážu jí lhát. Když se mě po příchodu z bratrový oslavy zeptala, jestli jsme měli alkohol, přiznala jsem, že jo. Lepší, než kdyby na to přišla sama. Stejně tak jsem jí přiznala, že s milým vy-moc-dobře-víte-co. Ovšem od tý doby neustále poslouchám přednášky o nechtěném těhotenství, o tom, že je mi jenom 15 (najednou) apod. Jenže mě neni jenom 15, mě už je 15. Bude mi 16, jak mi bylo vtloukáno, když jsem nevynesla koš. Nejsem malý dítě a hlavně nejsem debil. Přednášky o antikoncepci, pohlavních nemocech, drogách a podobnejch věcech do nás hustili už na základce pod tlakem. Tak to kruci nemusim poslouchat každej den! Když jsem se jí zeptala, jestli můžu na víkend s milým přespat u kámoše, koukala na mě jak kdybych měla kozí hlavu s tim, že takovýhle akce lidi pořádaj v 17. Jasně. Hlavně že minulej rok mě v klidu pustila se dvouma klukama někam za prahu na chatu a moc dobře věděla, že s tim jednim chodim. A bylo mi 14. A to jsem se ještě snažila všechno upravit tak, abych v pátek mohla jít s Mar, večer jet ke kámošovy a v sobotu večer jet domu, abych mohla v neděli jet s mámou ke známejm (původně byl víkend plánovanej sobota+neděle). A ono jí je to najednou jedno. Včera to bylo "tak zruš víkend" a dneska jí je to jedno. Za dobrotu na žebrotu. Že já se snažim. Ale co chci říct, je, že já jí teda vždycky jako idiot všechno vyklopim a dočkám se jen toho, že to mám denně na talíři...a jo, je ten článek psanej v nasranosti.

Sunset

1. listopadu 2010 v 18:22 | Nikol |  Krajina
Abyste neřekli, že na vás kašlu, dám vám sem pár fotek co jsem dneska vyfotila při cestě domů (hádejte s kym). Pro závistivé vidláky je tam i fotka s pražskou tramvají..aneb ať žije provokace. A ta zastávka je Hradčanská, kdyby to někoho zajímalo.