Její pocity

I just wanna go back in time

21. listopadu 2010 v 19:38 | Nikol
clock
Edit 23.11.: Jen tak mimochodem, milá maminko, poněkud si nepochopila, co jsem se snažila říct. Já nikde neřekla, že je to tebou nebo tátou, jaký ty Vánoce jsou. ALe tím, jak člověk roste. Prostě chci bejt zase malá holka. A co na tom, že se to nestane, chtít můžu...

Když jsem se dneska procházela s Milým Prahou a viděla ty vánočně vyzdobené ulice a nákupní centra, vzpoměla jsem si na to, jak jsem byla malá a jak jsme tehdy slavili Vánoce. Po celém bytě byla vůně františků a cukroví. Když k nám ještě chodil Mikuláš a dárky nosil Ježíšek, tak z noci z 23. na 24. nám přes noc ozdobil stromeček, vždycky po štědrovečerní večeři jsme šli s tátou odnést babičce babičce kousek kapra a salátu (bydlí ve stejný ulici) a když jsme se vrátili, přes dveře do obýváku už byl vidět blikající stromeček, a když se přišlo blíž, pod ním byli dárky. To Ježíšek je tam nechával, zatímco máma myla nádobí a my s tátou byli u babičky.

Teď už mi to všechno přijde strašně odfláknutý. Včera jsem měla svátek. V rychlosti mi rodinka popřála, pak jsem v rychlosti otevřela dárky, na pěti centimetrech místa na konferečním stolku. Kdo by se s tim uklízel, že. Nedostala jsem ani bonboniéru. Takovej typickej dárek. Cukroví se bude letos kupovat, nechce se nám ho s mámou péct. Na Mikuláše mi bude předána taška s adventním kalendářem, ovocem, ořechama a nějakým pidi-dárkem, ozdobím si svůj mini-stromeček, vyzdobí se byt. Den před Štědrým dnem si ozdobím stromeček velký a na štědrý den po večeři půjde táta k babičce a já a máma rozsvítíme stromeček a dáme pod něj dárky. Pak se to bude hodinu rozbalovat a povídat si o všem možnym. Bez koled. A abych nezapoměla, dopoledne se v rychlosti odbydou moje narozeniny, aby se neřeklo.

Když jsme dneska jeli kolem mojí základky, vzpoměla jsem si, jak na Mikuláše chodili deváťáci po škole a strašili ty malý fa-děti. Kuchařky byly převlečený za čerty a anděly a k obědu nám dávaly čokoládový Mikuláše. Den před vánočními prázdinami se slavili Vánoce ve třídě, přineslo se cukroví a dali jsme si dárky.

Jo, to byli časy. Vždycky se vás lidi ptaj "Kdyby ses mohl/a vrátit v čase, co by si změnil/a?". Já bych nic nezměnila, já bych si to jen všechno prožla ještě jednou...

With every move I die

7. listopadu 2010 v 17:41 | Nikol
me? sarcastic? noooo.....
Abych vám nějak objasnila těch pár výkyvových článků. Když jsem si našla Milého, byla jsem fakt šťastná. Všechno bylo fajn, ve škole fajn, doma fajn a jako bonus jsem si našla přátele a Milého. Ale to bych to nebyla já, kdyby se něco neposralo, že. A to je v tomto případě můj vztah s maminkou. To, že má problém s tim, že jsem venku od nevidim do nevidim bych ještě pobrala (i když to byla ona, kdo mi vždycky vyčítal, že jsem celý dny doma a vyprávěl, jak ho museli v osum večer nahánět domu apod.) Ale to, že mi vždycky říkala, jak k ní můžu bejt upřímná, jak se jí můžu svěřit s každým problémem a pak mě tak jednoduše odpálkuje, mě teda naštvalo. Jo, dobrý, to že mi tu jednu věc opakuje pořád dokola taky ještě pobírám, že má prostě strach. Ale když za ní dojdu, s tim, že chci prášky a pak se jí nesměle zeptám, jestli mě musí ta doktorka prohlížet (bojim se toho, a sakra hodně, ale o tom jindy) a ona na mě skoro začne křičet, že musí, že se s tim musim smířit a tak, mě docela zamrzelo. Ona ví jak se toho bojim. A já chápu že mě prohlídnout musí. Ale tak nějaký vlídný slovo na uklidnění by jí snad nezabilo, ne? Třeba i to ohraný Bude to dobrý by mi stačilo. Já vim že moje problémy můžou připadat někomu naprosto dětinské, zbytečné a já nevim co. Ale já neměla zrovna jednoduchej život a ty šrámy na duši už se nezahojí. A s každou blbostí se to jenom prohlubuje a já už mám prostě pocit, že je toho moc...

Ale teď něco pozitivního. Školu zvládám skoro bez učení (jo, propadám z dějepisu). Mám přátele, úžasný přátele. A Milého. On je fakt skvělej. Víte jak já jsem nedůvěřivej člověk ale u něj mám prostě pocit, že mu můžu věřit. Je na něm vidět, že mě má fakt rád. Napsala bych vám to sem všechno, ale to bychom tu byli dlouho a stejně vim, že vás to všechno ani nezajmá. A netvrďte, že jo. Zas každou podrobnost vědět nemusíte, že.

It's always the same

5. listopadu 2010 v 17:41 | Nikol
...a zase jsem ta špatná já, že...

Tell me what I'm not supposed to know

3. listopadu 2010 v 21:16 | Nikol
ff
Nechtěla jsem to sem psát kvůli podezření, že můj blog zná máma. Ale teď už je mi to fuk. Stejně jí to asi za chvilku řeknu do očí..

Já jsem byla k mámě vždycky upřímná. Teda vždycky ne. Taky jsem měla to svoje období nesnášim-svoje-rodiče. Naštěstí mě to asi po roce přešlo. A od tý doby jsme s mamkou byly v pohodě. Měla jsem vytyčený určitý pravidla a když jsem je dodržela, všechno bylo ok. Nedokážu jí lhát. Když se mě po příchodu z bratrový oslavy zeptala, jestli jsme měli alkohol, přiznala jsem, že jo. Lepší, než kdyby na to přišla sama. Stejně tak jsem jí přiznala, že s milým vy-moc-dobře-víte-co. Ovšem od tý doby neustále poslouchám přednášky o nechtěném těhotenství, o tom, že je mi jenom 15 (najednou) apod. Jenže mě neni jenom 15, mě už je 15. Bude mi 16, jak mi bylo vtloukáno, když jsem nevynesla koš. Nejsem malý dítě a hlavně nejsem debil. Přednášky o antikoncepci, pohlavních nemocech, drogách a podobnejch věcech do nás hustili už na základce pod tlakem. Tak to kruci nemusim poslouchat každej den! Když jsem se jí zeptala, jestli můžu na víkend s milým přespat u kámoše, koukala na mě jak kdybych měla kozí hlavu s tim, že takovýhle akce lidi pořádaj v 17. Jasně. Hlavně že minulej rok mě v klidu pustila se dvouma klukama někam za prahu na chatu a moc dobře věděla, že s tim jednim chodim. A bylo mi 14. A to jsem se ještě snažila všechno upravit tak, abych v pátek mohla jít s Mar, večer jet ke kámošovy a v sobotu večer jet domu, abych mohla v neděli jet s mámou ke známejm (původně byl víkend plánovanej sobota+neděle). A ono jí je to najednou jedno. Včera to bylo "tak zruš víkend" a dneska jí je to jedno. Za dobrotu na žebrotu. Že já se snažim. Ale co chci říct, je, že já jí teda vždycky jako idiot všechno vyklopim a dočkám se jen toho, že to mám denně na talíři...a jo, je ten článek psanej v nasranosti.

Leave me alone

13. září 2010 v 22:18 | Nikol
Nejradši bych přerušila veškerý kontakt s okolním světem...a ano, vím že je to ta největší píčovina co můžu udělat...stejně tak vím, že se to kříží se vším, co jsem tu doposud řekla...

I donť want to!

12. září 2010 v 22:50 | Nikol Ai

strycek_google
Nechci...nechci...nechci tam jít! Posrala jsem to, vybrala jsem si školu na kterou prostě nemám! Z elektrotechniky nechápu ani jediný slovo, z Fyziky taky ne...a to je teprv začátek roku. Co mám čekat dál? Ještě k tomu mi táta pořád vtlouká, že musím mít vyznamenání abych měla stipendium. Neměla jsem tam chodit. Neměla jsem dát na máminy řeči. Měl ajsem si to rozhodnout podle sebe. Proč všichni děti jako malý měli sen co jednou budou dělat a já ne? Proč se člověk musí rozhodovat tak brzo? Vždyť v 15 nemáme vůbec žádnej rozum. Natož abychom si rozhodovali budoucnost. Vždyť já kurva vůbec nevim co chci dělat! Já chci jenom pořád spokojeně chodit na základku a neřešit, co bude. Nejsem připravená na to být dospělá. Chci bejt zase malý dítě, bez starostí a bez toho všeho okolo. Chci si hrát na doktora a na učitelku, chci se koukat každý ráno na včelku Máju a Kačery. Chci zase hrát s tátou hry na Playstation, nerozumět tý angličtině ani slovo a jen se smát a smát a smát. Chci vrátit čas. Chci se zejtra probudit a zjistit, že to všechno byl jen sen a začít žít úplně jinak. Líp. Pořád si namlouvám že jsou to jen malichernosti a ne skutečné problémy, ale výběr budoucnosti je sakra velký problém. Cítím jak padám, jak už to dlouho nevydržím. Zachraňte mě někdo...prosím...

Want to try dying this once?

8. září 2010 v 17:45 | Nikol
www.michelle6.blog.cz
Dobře, nechci bejt vychrtlá anorektička, to jsem trochu přehnala, promiňte. Já jen občas trochu přehánim. Prostě jsem si najednou připadala tak o 5 kilo těžší, všechna trička mi byla úzká, k tomu ještě to s novou školou, tak to se mnou trochu zamávalo. Nakonec jsem to svoje nafouklý břicho měla kvůli něčemu úplně jinýmu (říká se tomu menstruace).

Ve škole už je to trochu lepší, začala jsem se bavit s tou jednou holkou od nás ze třídy. Není to zrovna můj typ člověka, ale popovídáme si, v něčem si rozumíme a pořád mám pár svých dobrých přátel mimo školu. I když už je to teda lepší, pořád to neni jak jsem si představovala. To neustálé opakování od okolí Bude vás tam jen pár holek, kluci si vás budou hýčkat mi trochu zmanipulovalo hlavu a já tomu dokonce naivně uvěřila. Ovšem zapomněla jsem na jeden malý detail, a to na ten, že pořád jsou to jenom chlapy. A ano, mám feministické sklony.

Ale i když jsem si rozmyslela to s tou vychrtlostí, pořád nejsem spokojená s tím, jaká jsem. Jo, jednu dobu jsem možná byla. Ale všechno jednou končí. Už jsem jednou psala Článek o tom, jaká chci být, ovšem jak se můžete dozvědět v článku psaném hned potom, to mi zase jen trochu hráblo a ve výlevu emocí jsem napsala úplnou krávovinu. Ovšem teď při hledání toho článku jsem si tak četla svoje starý výlevy a vaše komentáře. A víte co mi došlo? Taková jaká jsem prostě jsem. Jsem to já. A že se mi to možná nelíbí? Co s tím nadělám. Chci být sama sebou? Chci. Ovšem chtít bejt sama sebou a zároveň chtít být někým jiným, si asi trochu protiřečí. Takže vám tu teď veřejně slibuju, že už nechám těch keců o tom, kým, čím chci být, ale zapracuju na svém opravdovém já. Například, naučím se lidem koukat do očí. To já totiž nedělám, kvůli tomu svému šilhání. Stydím se za to. Ale ať si každej trhne protézou. Já šilhám, druhej slintá, třetímu chybí noha a taky s tim žijou. Lidé mají mnohem větší problémy, než moje šilhání. Ale abych to shrnula, prostě začnu bejt hrdá na to, že nejsem žádná laciná kopie někoho jiného. Můžete si říct No tak něco slíbí na nějakym blogu, a co, ale pamatujete jak jsem vám slíbila, že si zvýším sebevědomí, taky jsem to dodržela, nebo ne?

Who I am, is not who I wanna be

5. září 2010 v 20:36 | Nikol
Chci bejt vychrtlá anorektička...

Here I go, this is my confession, no
Lost cause, nobody can save my soul
I am so delusional
With every move I die

It's the first time I've ever felt this lonely...

3. září 2010 v 22:02 | Nikol

www.delicate-art.blog.cz
...Wish someone would cure this pain
Na střední bude všechno lepší, najdu si tam opravdoví přátele, nebudou tam pipiny...bla bla bla. Byla jsem naivní. Jo, je teprv třetí den, ale nejsem ani blbá ani slepá na to, abych si všimla, jak už se všichni bavěj a jak si vytvořili skupinky. Jen se mnou (fajn a pár jedinci) se pořád nikdo nebaví. I můj soused mě už vyměnil za mužskou společnost. Víte co? Zjistila jsem že tam chodí jeden kluk z tábora. Do Céčka. Ráno jsme se potkali, odpoledne jsme spolu jeli domu. Ptal se mě, jak se bavíme ve třídě. "Jakto že se s nikym nebavíš, vždyť si holka!" no právě. Byla jsem fakt blbá když jsem si myslela jak se se mnou budou bavit jakožto s jedinou holkou. A jo, spoléhala jsem na to. Jenže jsme tam tři a s kym se bavěj? S pipinou. Ony to prostě tak maj. A co je mi kurva do toho? Proč to tak je? Proč s nima se vždycky každej baví a se mnou ne? No proč? Chci rozumné vysvětlení! A jo, žárlim! Já už fakt nevim čim to je, asi je to fakt mnou, ale co je na mě sakra tak špatnýho? Nikdo mi to neřekne do očí. Nikdo. A nechci slyšet žádný To bude dobrý... Nebude! Nebude to dobrý! Nikdy to nebylo dobrý.. Já už na to prostě nemám. Nikdy jsem neměla pravý přátele (už mám akorát svýho bratra, teda aspon doufám) a asi je nikdy mít ani nebudu...

Can't find where I am, lying here alone in fear,
Afraid of the dark, no one to claim alone again

Jen malé doplnění na zíkladě vašich komentářů (a já jsem ráda, že mi tyhle komentáře píšete): Jak vy, tak moje rodička, tak ten kámoš z tábora mi řekli, ať za nima prostě jdu. Ale to já prostě nedokážu. Vždycky si budu připadat dotěrně. A je to proto, že už od mala jsem byla terčem posměchu, ať už kvůli tomu že šilhám, ve školce jsem nosila brýle které měli jedno sklo červené a druhé zelené a Mar se tomu směje dodnes (i když ne tolik, protože ví, že na svoje šilhání jsem vážně háklivá) ve škole potom už normální, ale musela jsem mít to zdravé oko zalepené atd. a nebo proto, že jsem byla tlustá. Ale i dneska mi lidi pořád naznačujou, že nejsem ideální vychrtlina. Ale já abych řekla pravdu, jsem hrdá na to jak vypadám a na to, že jsem zvládla takhle vypadat. Jenže stejně jsem pořád terčem posměchu, vždycky na mě lidi něco viděli. A já se s tim prostě smířit nedokážu, pořád mám v hlavě zakódováno, že jsem na obtíž, proto se neumím seznamovat a nedokážu za nima jít. Máma mi pořád říká To nejhorší co se ti může stát je, že tě pošlou do prdele. A to přece nic neznamená. Ale ano mami, pro mě to znamená přestě to, čeho se bojim...

I'm really afraid of the future

26. srpna 2010 v 19:54 | Nikol
forgotten
Já sice pořád říkám, jak se na tu novou školu těším, ale ona to zas až taková pravda není. Neříkám, že se netěším vůbec, samozřejmě že se těším na to, jak poznám nové lidi, jak tam budou jenom kluci, takže šance že tam potkám nějakou pipku se snižuje na 0,0000001%, ale zároveň mám hroznej strach. Nevím jestli jste si stačili všimnout, ale já nejsem zrovna společenskej typ. Mám obrovský problémy se seznamováním. Vůbec si to neumím představit. Když jsem v pátý třídě přestupovala na jinou základku, bylo to snažší už o to, že jsem znala už tři lidi. Mar znám od školky a ještě dvě holky jsem znala z její oslavy, takže mi nedělalo takovej problém, se bavit s ostatníma, když mě představily. Ale tady nebudu znát vůbec nikoho. Všichni mi pořád říkaj, jak si mě tam ty kluci budou vážit, když budu jediná holka, ale co když ne? Co když to budou všichni takový ty typy, skterými já nechci nic mít (viz. tenhle můj článek)? Já vážně nevim. Pořád si říkám, jak to bude super, ale co když tam vůbec nezapadnu? Co když se tam nenajde nikdo se stejnou krevní skupinou, pokud víte co tím myslím. Už mě to dovádí k šílenství. Každým dnem se mi víc a víc svírá žaludek, víc a víc se toho bojím a víc a víc se mi tam nechce..

A když pominu vztahy, může mi někdo říct, proč lezu na takovouhle školu, když nesnášim matiku a fyziku a ještě k tomu z fyziky vím úplný hovno (bez pardónu) protože od sedmý třídy jsme měli učitelku, která nevěděla o čem mluví a nic nás nenaučila? Tak řekne mi to někdo? Jestli budu mít špatný známky, rodiče se zblázněj a já budu celý dny čučet do učebnic a jak se znám, bude mi to stejně hovno platný, protože jsem se nikdy neučila a neumim to. A já se z toho už zbláznim tuplem. Jestli to teda ještě víc jde..
 
 

Reklama